Velký prázdniny jsou napůl fajn, napůl pro mě znamenají často nudu, ale obecně hlavně klídek a pohodu.Nebo spíše znamenali. Několik posledních dní můj názor na prázdniny a vůbec můj život od základů změnilo..

Vše začalo, když jsme jednoho odpoledne hráli fotbal na hřišti dole u řeky, mimo jiné i se zdejší Kristýnou. Kristýna je taky zvláštní tvor-nikdo o ní moc neví, přátel moc nemá, údajně bydlí tady u strýčka a tety. Každopádně je jí podobně jako nám, kolem patnácti, není ošklivá a fotbal jí jde. Užíval jsem si pohybu na teplém letním vzduchu, fotbálku a pokecu s Kristýnou. Ani jsem nepostřehl, že se nebe černě zatáhlo. Pak se objevil velký blesk, hrom a mraky se protrhly. Kristýna sebou najednou škubla a začala sbírat svoje věci. Myslel jsem, že se s námi poběží schovat pod blízký most, ale ona jen špitla „promiň“ a odběhla směrem asi ke svému domovu.

Stál jsem v suchu pod mostem, pozoroval blesky a přemýšlel. O Kristýně. Líbí se mi, je fajn, možná, že jí mám rád, ale je tak tajemná. Chci s ní chodit? Najednou mě z myšlenek vytrhlo vrnění a lochtavý pocit na noze. Podíval jsem se a tam se mi o nohu otírala promočená černá kočka, téměř ještě kotě.Černá jako Kristýniny vlasy, napadlo mě. Nejsem pověrčivý, takže jsem ji vzal do náruče a začal hladit. Lísala se ke mně, vrněla. Než bouře odešla a zůstal jen déšť, bylo mi jasné, že ji tu nenechám. Jistě ji někdo vyhodil.

Cestou domů jsem šel rychlým krokem s kočkou v náručí. Máma určitě nebude šťastná, že máme další kočku, ale já ji prostě nedám. Ještě, že se i s bratrem vrátí až pozítří. „Copak jsi vlastně zač?“zeptal jsem se kočky ve svém objetí. „Těžko říct“odpověděl jsem si.

Doma jsem kočku utřel do ručníku a dal do pelíšku k topení, aby uschla. Uvelebila se tam a zavřela oči. Chvíli jsem ji pozoroval, pak jsem si vzal suché věci a zalezl se zahřát do sprchy. Po dešti se hodně ochladilo a promokl jsem až na kost. Bejt nachlazenej, toho ještě trochu, máma šílí, už když jednou zakašlu. Když jsem vylezl ze sprchy a podíval se ke dveřím, zažil jsem šok. Stála tam Kristýna tak, jak jsem ji viděl na hřišti.

„Ahoj! Promiň, ale teta a strejda odjeli a já nemám klíče a tady bylo otevřeno.“ Řekla a podívala se na mě smutně a provinile. „Jo, dobrý, to se zvládne.“ Odpověděl jsem vzpamatovávajíc se z překvapení. „Chceš něco pít?“ zeptal jsem se a zamířil do kuchyně. Poprosila o čaj. „Kdyže se mají vrátit?“ udržoval jsem zatím konverzaci. „Zítra odpoledne. Fakt nevadím?“ Odpověděla mi, když jsem před ní pokládal tác s čajem. „Neva, máma s bráchou přijedou až pozítří.“ Opravdu mi to nevadilo. Vzal jsem si druhý šálek s čajem a pozoroval jsem ji, jak půvabně upíjí z hrnečku, zatímco jí neposedné černé vlasy, teď už suché, ale stále slepené od deště, padaly po zádech. Úplně jsem zatím zapomněl na tu černou kočku. Kristýnina krása mě úplně pohlcovala. Jako by vycítila můj pohled, trhla hlavou a začala se na mne také dívat. Chtěl jsem uhnout, ale nešlo to. Nakonec jsem ze sebe dostal otázku, zda-li nemá hlad a pouto povolilo. Tiše odpověděla, že má, vzal jsem proto prázdné hrnečky od čaje a odešel do kuchyně.

Hmm hmmm co bychom jenom mohli… Prohlížel jsem mrazák a ledničku. „A co tohle, pizza?“ ozvala se najednou za mnou Kristýna. Poskočil jsem leknutím a ona se tomu pousmála. Že bych byl až tak zabrán do toho jídla a nevnímal její příchod? „Klidně, pokud chceš.“ Mrkl jsem na ní a začal vyndávat dvě pizzi z mrazáku. Stačilo je jen ohřát v troubě, ale co jsme se u toho s Kristýnou nasmáli.

U naší večeře jsem zapnul televizi. Zrovna začínal Shrek. „Jé, můj oblíbenej film!“ zvolala Kristýna. „Fakt? Můj taky!“propadl jsem záchvatu smíchu. A další dvě hodiny jsme strávili odhadováním, co bude následovat, smání se vtípku a diskuzí o tom, jak je Shrek super.

Teprve když šli závěrečné titulky, všiml jsem si, že se připozdilo, slunce právě zapadá a hází krásné stíny. Podíval jsem se na Kristinu. Byla snad ještě krásnější. Sám skoro nevěda co a hlavně proč to dělám, popadl jsem ji za ruku a se slovy „pojď“ vyběhl na zahradu. Tam jsem vyskočil na zídku a podal jí ruku na pomoc. Uraženě se na mě podívala, prohlásila:“no dovol“ a mrštně jako kočka se vyhoupla vedle mě na zídku. Ukázal jsem na západ:“Podívej!“ Posadila se přede mě, aby viděla a pozorovala. Oba jsme koukali, jak se nebeský vůz potápí do svých rudých peřin. Najednou jsem přestal koukat na západ slunce a začalo mě přitahovat něco jiného, něco, co jsem měl tak blízko. Začal jsem znovu pozorovat Kristýnu. Jakýmsi zvláštním darem, či snad tím, že byla naladěna na stejné vlně, se mi okamžitě začala dívat do očí. Opět to nepřerušitelné pouto. Jenže tentokrát i něco v jejím pohledu vyzívalo. Odhodil jsem poslední rozumové zábrany a políbil jsem ji.

Nebránila se, také chtěla. Jako bychom oba měli stejné myšlenky, jako bych já cítil, co chce ona a ona cítila, co bych rád já. Nepohodlné sezení na zídce nám nevadilo, vůbec jsme ho nevnímali, jako bychom najednou existovali jenom my dva. Nevím, po jak dlouhé době sebou najednou Kristýna zavrtěla a přerušila naše spojení. Fyzické i psychické. „Copak?“zeptal jsem se s obavami. „Zima“ Špitla omluvně. Už byla tma, rozhodli jsme se proto jít spát. Poslal jsem jí napřed, aby se mohla vysprchovat a počkala na mě pak v mém pokoji a já zatím šel udělat běžné večerní úkony.

Zavřel jsem na zahradu, zhasl v kuchyni a obýváku a šel jsem zamknout vchodové dveře. Jenže ono to nešlo. Když jsem pak vzal za kliku, zjistil jsem, že jsou zamčené. Neříkala náhodou Kristýna, že bylo otevřeno? Na chvíli jsem si vzpomněl na stvoření, co uměla procházet zdí, ale po pár vteřinách jsem se sám sobě usmál. Takové bytosti přece neexistují, jistě k tomu bude jiné vysvětlení.

Když jsem došel nahoru, můj, vlastně náš pokoj, sdílím ho s bratrem, byl osvětlován jen měsíčním světlem. Kristýna seděla a pozorovala mě kočičíma oči. Až teď jsem si všiml, kolik toho má s kočkou společného. Kde je vlastně ta černá kočka? Jistě někde pobíhá po střechách s našima kočkama. Rychle jsem se vrátil k Kristýně. Sedl jsem si za ní, jednou rukou jsem jí jemně objal a druhou jsem si otočil její hlavu k sobě. „Děje se něco?“zeptal jsem se potichu. Neodpověděla, ale znovu na mě začalo působit to pouto jejích očí. Vydržel jsem ho jenom chviličku, skoro okamžitě jsem jí začal líbat.

Bylo to tak krásné. Opět jsme byli jen my dva. Líbání začínalo být zuřivější a brzy nám nestačilo. Opět se mi zatemnil rozum. V polibkách jsme si začali sundávat oblečení. Za chvilku bylo po všem a přitom ty chvíle jako by trvali věčně. Několikrát jsme si to zopakovali, prokládajíc to méně či více vášnivými polibky. Usínali jsme v polibcích o moc později, než jsme šli spát.

Spal jsme jako miminko, když tu najednou mě probudilo hlazení ve vlasech a tichá slova.“Jen spi, ubohý naivko, možná to bude tvůj poslední klidný spánek.“ Vyděsil jsem se a vystrašeně si sedl. „Cože? Cos to říkala?“ Popadla mě panika a zmatek při neblahé předtuše. Přede mnou seděla na kraji postele Kristýna. Rozesmála se jako šílená. „Jak říkám, naivka a prosťáček. Stejně jako mnozí jiní. Vidí krásnou dívku a nechají se úplně bez problémů svést. Víš, to je dnešní výhoda kouzel. Nikdo v ně nevěří a tudíž i nečeká.“ „Takže si prošla zdí k nám do baráku!“zvolal jsem. „Blázínku, sám sis mě sem přines-jenom v trošku jiné podobě. Támhle u postele máš skleničku vody, vylij ji na mě.“ Přikázala mi. Byl jsem příliš vyděšený na to, abych nesplnil. Jen co na ní voda dopadla, stála přede mnou černá kočka a mňoukala. Bledl jsem, začínal jsem chápat mnoho nesrovnalostí. Kristýna se zatím proměnila zpět. „Ano, přeměním se na kočku, pokud se namočím. To je dědictví po rodičích-kletba. Jenže jelikož jsem čarodějnice, dovedu alespoň trochu ovlivnit, kdy se navrátím zase zpátky. Na rozdíl od tebe.“ Díval jsem se na ní nechápavě. Opravdu jsem nevěděl, kam tím míří. “Ah, ty jsi ale nevzdělanec. Základy čarodějné výchovy říkají, že kdo se vyspí s takto prokletou osobou, prokletím se též nakazí. Užij si to.“ Řekla, skočila po skleničce co jsem měl v ruce, proměnila se v kočku a vyskočila oknem ven.

Teď tu sedím ve vikýři, znovu si to celé přehrávám a přemýšlím. Už chápu, proč Kristýna tak spěchala domů z toho hřiště, kde se vzala u nás doma, jak to, že její oči vypadaly jako kočičí. Našel jsem si toho o čarodějnicích hodně na internetu. To, že jsme se od ní nemohl odpoutat, to, že jsme znali své myšlenky, za to vše mohl její čarodějnický um. Ona svou proměnu v kočku dovedla ovládat, ale naučím se to já vůbec někdy? Přemýšlím, asi napíši mámě dopis na rozloučenou a rozběhnu se támhle na střechu za kočkama. Stejně by mi nikdo moje prokletí nevěřil. Vždyť mám tolik možností co dělat. Vlastně můžu být Kristýně vděčný-ukázala mi nový svět. Svět plný kouzel, čar a zázraků.